Středověká filosofie

-teologie Tomáš Akvinský: Filosofie je ancilla theologiae - služkou theologie. Obě jsou stvořeny Bohem a jsou tudíž v souladu. Pokud nestala se chyba.

-kdy, doba temna?

-cizí vlivy

-nejdelší a nejbohatší, 13.st. srovntelné se 4. svou intenzitou, sofistikovaností a rozkvětem.

Principy:

(1) ratio – užití logiky, dialektiky a analýzy k objevení pravdy

(2) auctoritas - Respekt k názorům starověkých filosofů(Aristoteles)

(3) concordia - Povinnost skloubit filosofii teologii a zjevení

Otázky:

Ø co je podstata Boha? Jak můžeme vědět, že Bůh existuje?

Ø Jaká je podstata zjevení? Jak víme, že Bůh zjevuje svou vůli lidstvu?

Ø Které náboženské tradice musí být interpretovány doslovně?

Ø Které náboženské tradice musí být interpretovány alegoricky?

Ø V co je třeba opravdu věřit, aby byl někdo považován za pravého věřícího?

Ø Jak lze smířit nálezy filosofie s náboženstvím?

Ø Jak lze smířit nálezy vědy s náboženstvím?

Teologické otázky: Podstata eucharistie, svoboda vůle, tělesné vzkříšení atp.

-témata: víra vs. Rozum, existence a jednota Boha, a účel theologie a metafyziky, problematika vědění, universalií, a individualizace

- Plato vs. Aristoteles

Začněme od Paltona. Svět idejí

Bůh je pro něj: Jedno, Věčné, První, Dobro, Nejvyšší

Emanace

Nejvyšší cíl člověka: Návrat duše zpět, Spojení duše s Božskou bytostí

Ctnosti: Moudrost, spravedlnost, statečnost, uměřenost.

Anicius Manlius Severinus Boethius(480–524 or 525) Consolatio Philosophiae, Poslední říman

Datace: 1.-15.století

Apoštolské období – Pavel z Tarsu, vznik NZ

1.-8. Patristika

1.-2. Apologetika

3.-5. Dogmatika

5.-8. Systematika

Patristika: Církevní otcové

Bůh osobní milostivý, osvobozující

Vztah Boha k člověku

Bůh stvořitel>člověk jen stvoření, má plnit boží vůli

Rovnost lidí

Smysl bytí není pozemský

Aplogetika: -z řeckého apologia (απολογία), obraná řeč Obránci=apologeti, křesťanství je ze zdola, Pro vyšší vrstvy křesťanství není nebezpečné

Hlásají nadřazenost své flosofie

Tertullianus: pravda víry a vědy

Klémens, Origénes: víc věř víře

Dogmatika: dogma-tj. pravda víry

Vnitřní a vnější spory, heretici

Nezpochybnitelné pravdy

Gnoze-dualismus dobra a zla

Manicheismus: asketici

Systematika:

Dogma o trojjedinosti:

Tertulián: 2.století nejprve filosof, pak křesťan, „Otec Západní církve“. Přichází s Trojicí, rozvíjí tradukcionismus(duše se dědí od rodičů), Bůh je hmotný, autorita evangelií. Brojí proti Marcionismu(od heretika Marciona ze Sinope, ten tvrdí že SZ Bůh byl menší než Bůh NZ), řecká fil. Neskloubitelná Křesťanskou moudrostí. Ke stáru Montanista(jakési „letniční hnutí“), proto není svatý.

Irenaeus z Lyonu: Jednota Boha, proti Gnosticismu, všichni lidé jsou svatí, Kristus je Učitel lidsta, skrze nějž je moudrost dostupná všem.

Origenes(185–ca. 254): Zavedl do křesťanství prvky Novoplatonismu, idealismus zakomponoval do své koncepce „Slova“(viz. Gn) a dvou církví: svaté a skutečné, Bůh dokonalý nehmotný

sv. Ambrož, vliv Origena a Dydima

sv. Augustin , Doctor Gratiae* 13.11. 354 –28.8. 430 matka sv.Monika křesťanka, ale on a otec pohani, divoké mládí(Confesiones), zná filosofii, Cicera atd. obrátí ho až sv.Ambrož.

více než 100 titulů, syntéza řeckého(neoplatonismus a stoicismus) a hebrejského(boží zjevení, Bible) myšlení, pojmy: Prvotní hřích, Svatá válka Vyznání, De Doctrina Christiana, De trinitate, Predestinace. Ontologie, dubito ergo sum

Lineární plynutí času. Čas stvořen se světem se vyvíjí. Dějiny mají účel (De civitate Dei), vítězství dobra

O učiteli: dialogická forma; Rozhovor otce se synem->Komenský

1. ucelený filosof-teol. systém; extra ecclesia, nihil salus

Bůh zdroj svět, nejvyšší princip, dobro a pravda

Věř abys porozuměl, dědičný hřích svoboda, „Víra osvětluje cestu rozumu.“

Klement Alexandrijský

St. Atanázius Alexandrijský

St. Jan zlatoústý(Chrysostom)

9.-15. Scholastika quaestiones, summa

univerzity, latina, scholy, teologie nad vším

Cílem je vyvrátit námitky rozumu vůči víře. Proniknout do pravdy víry.

Pro a proti.

Porfyros: reálie

Realisté: vyšší hodnota obecnému Duns Scottus,

Mírní: obecniny obsaženy ve věcech Krajní

Johannes Scotus Eriugena (c. 815–877)

Nominalisté: Věci, pak jména.

Roscellinus (c. 1050–c. 1125) Svět je stvořen z jednotlivin, shrnutí na základě znaků.

9.-12. Raná (universálie)

sv. Anselm z Canterbury, Doctor Magnificus (1033/1034-1109)

Credo ut sciam, Když pojem existuje je reálný. Ontologický argument(viz. Texty co jste dostali), proti krusádám,částečně obnovuje znalost Aristotela, ale jen fragmenty z arab. Překladů. 

Anselm of Laon (died 1117)

Hugh of St Victor (1078-1151)

Peter Abelard (1079-1142) universálie, spor o reálie věcí či pojmů.

Bernard of Clairvaux, Doctor Mellifluus (1090-1153)

Hildegard of Bingen (1098-1179)

Peter Lombard (c. 1100–July 20, 1160 in Paris) Four Books of Sentences

Alain de Lille (c. 1128-1202)

Joachim of Fiore (c.1135-1202)

13.-14. Vrcholná Aristoteles, sumy, islám židé, Hereze Kataři a Valdenští. Žebravé řády: Dominikání a Františkáni. Alexander of Hales (Františkán) and Thomas Aquinas (Dominikán), či méně scholastičtí Bonaventura (Františkán). Rovněž rozzkvět mystické teologie, s ženami jako Mechthilda z Magdeburgu ps ezanedbatelnou rolí. Nejranější období přírodní filosofie „vědy“, která začla rozkvétat na teologické půdě, v rukou mužů jako Robert Grosseteste a Roger Bacon.

Saint Dominic (1170-1221)

Robert Grosseteste (c. 1175-1253)

Francis of Assisi (1182-1226)

Alexander of Hales (died 1245)

Mechthild of Magdeburg (1210-1285)

Roger Bacon (1214-1294) Angl. Františk., matem, filosof. Astrolog, Oxford, alchymista, pokusy, požáry, zakázány, neuposlechl, byl vyhnán>Paříž.

ideál Aristotela, Kritika Aquinase, že neumí řecky a nezná matiku,

Contra auctoritas, experiment, empirie, Pokusy>vyhanství, zákaz

Bonaventure, Doctor Seraphicus (1221-1274)

Albertus Magnus, Doctor Universalis,

Dominikán, němec, medicína, přírodověda, 21 spisů, pozorování>teorie; botanika zoologie systém.; sbírky, suma nedokončena

Sv.Tomáš Akvinský, Doctor Angelicus, Doctor Communis(1225-1274)

přírodní teologie, Summa Theologica, summa proti pohanům.

Student Albertův, Ital(uměl arabsky) dominikán, experimentátor, obdobně jako Bacon. Představil uceleného Aristotela a smířil ho s křesťanstvím. Mezi vírou a rozumem není rozpor. Aristoteles je vrchol lidského snažení o pravdu, a tak ho použil jakožto rámec své filosofie/theologie. Profesor v Paříži. Současník Bonaventurův, jež byl mystik; spory s ním.

Realismus vs. Nominalismus: U Boha jsou jména před věcí ve světě jsou jména ve věcech a u lidí jsou jména po věcech.

Metoda naznačuje východisko, Pět důkazů boží existence, Dvojitý efekt, Aristoteles, šlechtic, žák Alberta, dominikán, Možnost Boha poznat rozumem, osvěcovaným vírou, tj. víra a rozum v harmonii; Poznání Boha nepřímé, analogické složené, Předpokladem mrav. Jednání je svobodná vůle.

1322 Svatořečen; každá jeho myšlenka je Andělská.

Ex nihilo niil fit.

Nihil est in intellectu quod non fuerit in sensu.

4 antické ctnosti + 3 křesťanské: naděje, láska, víra

Rozum je lidskou přirozeností

Teokrat a monarchista, primát církve

Angela of Foligno (1248-1309)

14.-15. Pozdní

kritici a mystici

Siger of Brabant

Boetius of Dacia

Jean Buridan

Nicole Oresme

Meister Eckhart (1260-1328)něm. Poznání prostřednictvím nitra a ne rozumu, duše k obrazu božímu trojjediná, poznání hněvání se chvění; božská jiskra

Duns Scotus (1266-1308)

Znám jako „jemný doktor“, jeho rozlišování jemných nuancí, bylo důležité pro vývoj logiky a západního myšlení, profesor v Paříži, ale jindy než Aquinas.

Marsilius of Padua (1270-1342)

William of Ockham (c.1285-1349)

Nominalista, odděluje fil a theol., princip úspornosti, Ockhamova břitva

John Wycliffe (c.1320-1384)

Julian of Norwich (1342-1413)

Geert Groote (1340-1384)

Catherine of Siena (1347-1380)

Jean Gerson (1363-1429)

Jan Hus (c.1369-1415)

Thomas a Kempis (1380-1471)

Concordia:

Rozum vs. víra rozum(Avicenna, Averroes) víra(Augustin, Anselm)

„Nejprve uvěř a pak se snaž pochopit.“=>hledání harmonie

Auctoritas:

Ø Plato (specifically, the Timaeus)

Ø Aristotle ("The Philosopher")

Ø The Bible

Ø Saint Augustine

Ø Boethius and his Consolation of Philosophy

Ø Avicenna (especially The Book of Healing)

Ø Peter Lombard (specifically, his Sentences)

Ø Averroes ("The Commentator")

Existence vs. Esence

Aristoteles: substances existují plně, ale vztahy, množství, čas a místo(called the kategorie) existují udvozeně na individuích.

Nominalista William of Ockham,: kategorie nejsou formou bytí samy o sobě, leč odvozené z existence individuí. (v 1 knize Summa Totius Logicae 1327)

Neoplatonici a ranní křesťané: Exisence není reálná, je svět je pouze v boží mysli popř. ďábelský klam jak odlákat lidi od Boha.

Avicenna: Existence je nahodilá, essence je trvalá, nenahodilá, v podstatě bytí.

Sv.Tomaš Akvinský, jako Avicenna: Bůh je čisté bytí, zároveň existence a essence. “Esence je to, co se uskutečňuje v bytí.“ (Tomáš Akvinský, Summa theologica, I. 39. 2. 3)

NEPOTŘEBNÉ – jen tak pro zajímavost

___________________________________________________________________________

NEPOTŘEBNÉ – POZN. POD ČAROU

Důkazy boží existence:

• Kosmologický: Prima causa, prvotní hybatel, což je Bůh
• Teleologický: Vesmírný řád a komplexnost světa jsou nejlépe vysvětlitelné Stvořitelem.
• Ontologický: Bůh je větší než je možno pojmout myslí. Nebo též: Pokud Bůh(nezbytná bytost) může logicky existovat, existuje.
• Vědomí vs. Tělo: Vztah mysli a hmoty je nejlépe pochopitelný ve vztahu k boží existenci.
• Argumenty, že nějaké nehmotné kvality ve vesmíru, které jsou fundamentální a nikoliv epifenomén, např. spravedlnost, krása, lásky či náboženská zkušenost jsou argumenty pro theismus oproti materialismu.
• Antropický: Základní fakta, jako např. naše existence, jsou nejlépe vysvětleny boží existencí.
• Morální: existence objektivní morálky závisí na existenci Boha.
• Transcendentální: Logika, věda, etika a jiné věci co bereme vážně, nedávají smysl bez Boha, a že atheistické argumenty se musí samy vyvrátit, pokud se dobře argumentuje.
• Vůle věřit učení: Pokus pragmatika William Jamese dokázat Boha tím, že přijetí theismu jakožto hypotézy „pracuje“ v životě věřícího. Toto učení závisí na Jonesově pragmatické teorii pravdy, hypotheticko-deduktivní metodě.
• Zázraky
• A neexistence:
• Empirické:
• Nekonzistence Písma
• Problém zla, vůči omnipotentnímu a omnibenevolentnímu Bohu. Theodicie.
• antiteleologický
• nevíra, Bůh by si to zařídil.
• Pokud existuje přírodní vysvětlení víry, není třeba hledat jiné
• Deduktivní
• Omnipotentní paradox

§ Augustin z Hippo: „je zván všemohoucí, poněvadž dělá co chce, ne kvůli jeho trpené které nechce, protože by se ho týkalo, a tak by nebyl všemohoucí. Tudíž nemůže udělat některé věci jen proto, že je všemohoucí.

• Omniscientní paradox
• Svobodná vůle vs. Všemohoucnost a vševědoucnost.
• Transcendentí: Bůh by udělal logiku a morálku trvalou, což je v rozporu s předpokládaným tvrzení o jejich nezbytnosti.
• Antikosmologický:
• Teologický nekognitivní: nedokazatelnost
• Logická nemožnost theismu: Bůh je mimo čas a zároveň tvoří.
• Množství jediných možností

Tomismus:

Ontology

1 . Potency and Act divide being in such a way that whatever is, is either pure act, or of necessity it is composed of potency and act as primary and intrinsic principles.

2. Since act is perfection, it is not limited except through a potency which itself is a capacity for perfection. Hence in any order in which an act is pure act, it will only exist, in that order, as a unique and unlimited act. But whenever it is finite and manifold, it has entered into a true composition with potency.

3. Consequently, the one God, unique and simple, alone subsists in absolute being. All other things that participate in being have a nature whereby their being is restricted; they are constituted of essence and being, as really distinct principles.

4. A thing is called a being because of "esse". God and creature are not called beings univocally, nor wholly equivocally, but analogically, by an analogy both of attribution and of proportionality.

5. In every creature there is also a real composition of the subsisting subject and of added secondary forms, i.e. accidental forms. Such composition cannot be understood unless being is really received in an essence distinct from it.

6. Besides the absolute accidents there is also the relative accident, relation. Although by reason of its own character relation does not signify anything inhering in another, it nevertheless often has a cause in things, and hence a real entity distinct from the subject.

7. A spiritual creature is wholly simple in its essence. Yet there is still a twofold composition in the spiritual creature, namely, that of the essence with being, and that of the substance with accidents.

8. However, the corporeal creature is composed of act and potency even in its very essence. These act and potency in the order of essence are designated by the names form and matter respectively.

Cosmology

9. Neither the matter nor the form have being of themselves, nor are they produced or corrupted of themselves, nor are they included in any category otherwise than reductively, as substantial principles.

10. Although extension in quantitative parts follows upon a corporeal nature, nevertheless it is not the same for a body to be a substance and for it to be quantified. For of itself substance is indivisible, not indeed as a point is indivisible, but as that which falls outside the order of dimensions is indivisible. But quantity, which gives the substance extension, really differs from the substance and is truly an accident.

11. The principle of individuation, i.e., of numerical distinction of one individual from another with the same specific nature, is matter designated by quantity. Thus in pure spirits there cannot be more than individual in the same specific nature.

12. By virtue of a body's quantity itself, the body is circumscriptively in a place, and in one place alone circumscriptively, no matter what power might be brought to bear.

13. Bodies are divided into two groups; for some are living and others are devoid of life. In the case of the living things, in order that there be in the same subject an essentially moving part and an essentially moved part, the substantial form, which is designated by the name soul, requires an organic disposition, i.e. heterogeneous parts.

Psychology

14. Souls in the vegetative and sensitive orders cannot subsist of themselves, nor are they produced of themselves. Rather, they are no more than principles whereby the living thing exists and lives; and since they are wholly dependent upon matter, they are incidentally corrupted through the corruption of the composite.

15. On the other hand, the human soul subsists of itself. When it can be infused into a sufficiently disposed subject, it is created by God. By its very nature, it is incorruptible and immortal.

16. This rational soul is united to the body in such a manner that it is the only substantial form of the body. By virtue of his soul a man is a man, an animal, a living thing, a body, a substance and a being. Therefore the soul gives man every essential degree of perfection; moreover, it gives the body a share in the act of being whereby it itself exists.

17. From the human soul there naturally issue forth powers pertaining to two orders, the organic and the non-organic. The organic powers, among which are the senses, have the composite as their subject. The non-organic powers have the soul alone as their subject. Hence, the intellect is a power intrinsically independent of any bodily organ.

18. Intellectuality necessarily follows upon immateriality, and furthermore, in such manner that the further the distance from matter, the higher the degree of intellectuality. Any being is the adequate object of understanding in general. But in the present state of union of soul and body, quantities abstracted from the material conditions of individuality are the proper object of the human intellect.

19. Therefore, we receive knowledge from sensible things. But since sensible things are not actually intelligible, in addition to the intellect, which formally understands, an active power must be acknowledged in the soul, which power abstracts intelligible likeness or species from sense images in the imagination.

20. Through these intelligible likenesses or species we directly know universals, i.e. the natures of things. We attain to singulars by our senses, and also by our intellect, when it beholds the sense images. But we ascend to knowledge of spiritual things by analogy.

21. The will does not precede the intellect but follows upon it. The will necessarily desires that which is presented to it as a good in every respect satisfying the appetite. But it freely chooses among the many goods that are presented to it as desirable according to a changeable judgment or evaluation. Consequently, the choice follows the final practical judgment. But the will is the cause of it being the final one.

Theodicy

22. We do not perceive by an immediate intuition that God exists, nor do we prove it a priori. But we do prove it a posteriori, i.e., from the things that have been created, following an argument from the effects to the cause: namely, from things which are moved and cannot be the adequate source of their motion, to a first unmoved mover; from the production of the things in this world by causes subordinated to one another, to a first uncaused cause; from corruptible things which equally might be or not be, to an absolutely necessary being; from things which more or less are, live, and understand, according to degrees of being, living and understanding, to that which is maximally understanding, maximally living and maximally a being; finally, from the order of all things, to a separated intellect which has ordered and organized things, and directs them to their end.

23. The metaphysical motion of the Divine Essence is correctly expressed by saying that it is identified with the exercised actuality of its own being, or that it is subsistent being itself. And this is the reason for its infinite and unlimited perfection.

24. By reason of the very purity of His being, God is distinguished from all finite beings. Hence it follows, in the first place, that the world could only have come from God by creation; secondly, that not even by way of a miracle can any finite nature be given creative power, which of itself directly attains the very being of any being; and finally, that no created agent can in any way influence the being of any effect unless it has itself been moved by the first Cause.

Aristides a Quadratus Atéňané: In his Apology, he argues that there must be a single God as creator and that Christians apprehend, understand, and practice God's commands better than either the Jews, Greeks, Barbarians, or Pagans.

The Cappadocian Fathers of the Fourth Century anno domini.

Nominalisté: Roscelin de Compiègne, William Ockham, John Duns Scoto, Guillaume de Champeaux, Bernard de Chartres),universals are voice's sounds:there are only individuals: "nam cum habeat eorum sententia nihil esse praeter individuum(...)(Roscelin, De gener. et spec., 524) Universals (stone,justice,...) there aren't concrete entities, but voice's sounds: flatus vocis.Universals, are words that can to call several individuals: for example, the word "homo".So,universal is reduced, to a sound's emission.(Roscelin, "De generibus et speciebus")

Bonaventure, Gersonides, Buridan, Oresme, a Galileo, John Philoponus, Guillaume d’Auvergne

Učitelé církve:

• sv. Jeroným
• sv. Řehoř Nysský
• sv. Jan Zlatoústý
• sv. Atanáš
• sv. Tomáš Akvinský
• sv. Bonaventura
• sv. Hilarius
• sv. Basil
• sv. Cyril Jeruzalémský
• sv. Řehoř Naziánský
• sv. Cyril Alexandrijský
• sv. Petr Chrysolog
• sv. Lev
• sv. Řehoř Veliký
• sv. Izidor Sevillský
• sv. Jan Damašský (c. 676 – December 5, 749)
• Giles of Rome, Doctor Fundatissimus  c. 1243 – 22 December 1316
• sv. Beda Ctihodný
• sv. Petr Damián
• sv. Ansel
• Saint Bernard of Clairvaux, Doctor Mellifluus O.Cist (1090 - August 21, 1153)
• sv. Antonín Paduánský, Doctor Evangelicus
• sv. Albert Veliký, Doctor Universalis, O.P. (1193/1206 - November 15, 1280)
• Godfrey of Fontaines, Doctor Venerandus (c. 1250-1309)
• sv. Kateřina Sienská