23.?:-)Socializace, deviace
22. 1. 2008
23.Socializace
- Urči její roli v životě jednotlivce. Naznač proces , v rámci kterého se člověk stává součástí společnosti. Co může tomuto jevu zabránit a jaké důsledky toho potom vyplývají pro jednotlivce?
- Sociální patologie a deviace: co je to ,,společenská norma“? Co a proč je chápáno jako ,,abnormalita“ či ,,deviace“? Vysvětli pojem sociální kontrola.
Socializace je sociologický pojem, který označuje proces, kdy se člověk stává součástí nějakého celku, chcete- li tedy nejobecněji celé společnosti, postupným začlěňováním se. Úspěšně probíhající socializace se vyznačuje tím, že se začnou v socializovajícím jedinci postupně kotvit pojmy jako sociální normy, hodnoty, vystupování, ale také sociální role svého společenského a kulturního okolí. Zjednodušeně se tedy člověk tímto dlouhým a leckdy poněkud obtížným procesem stává jakousi částečkou, která má za úkol co nejpřesněji zapadnout do pevně daného celku a tak může dojít k problémům, když si člověk výše uvedené pojmy vsugeruje po svém a vytvoří z nich hodnoty měřitelné pouze s ním samým, nebo užší skupinou lidí. Na druhou stranu je to jeden z nejdůležitějších a dlouhotrvajících úkolů člověka, protože při představě, že by žil každý zcela podle svých pravidel, norem, hodnot a takzvaně neopičkoval okolí by společnost bohužel nemohla plně fungovat. Socializací prochází každý člověk od svého narození až do smrti, kdy se neustále různými způsoby přizpůsobuje tomu, co se kolem něj dějě a učí se životu ve společnosti přesně definované svými pravidly a zákonitostmi, které určují stejný pohled na to, co je dobré, co zlé, co je v mezích a možnostech přijímaní danou společností ,způsobené také kulturou různých zemí. Procesu při kterém člověk žijící na našem území a přijímající české hodnoty, zvyky, tradice a začleňování se tak do naší kultury, se říka enkulturace. Sociální normy, hodnoty i ideálnost akceptované společenské role se předávají podvědomě odedávna a konkrétním časem ve kterém máme šanci všechny tyto termíny vstřebat, vyhodnocovat a přijímat za své, se mohou samozřejmě i tendenčně, ale vždy davově měnit. Socializace není tedy nikdy ukončeným dějem, protože také mimo jiné znamená vývoj lidské osobnosti k níž na jednu stranu patří sociální individualita odlišující jedince od svého okolí, ale také velice důležitý sociální charakter, který je jakýmsi pojítkem mezi jedinečně myslícím a fungujícím tvorem a tím, co mají mezi sebou všichni členové jedné společnosti či společenství. Dochází tak tedy během ní k proměnám, jimiž se člověk jaksi vzdaluje výchozímu stavu novorozeněte a stává s z něho člověk kulturní, který musí být schopný fungovat ve složitíém stavu systému lidské společnosti. Podle míry sociability, tedy schopnosti přizpůsobení se podmínkám a schopnosti komunikace s ostatními i v novém prostředí se člověk lépe či snáze do dané společnosti začleňuje. Důležitými pojmy jsou také dále adaptace, což je bezprostřední přizpůsobení se okolí. Např. Člověk, který na sebe není schopen vzít nic jiného, než co se zrovna nosí. Nebo opačný proces adaptaci maladaptace, kdy se člověk naopak není schopný připzpůsobit naúprosto ničemu a jde většinou o nepřekonatelný pocit vyrůstající v trvalý stav, kdy člověk přichází k újmám, když se ho někdo snaží za každou cenu donutit se přizpůsobit.
Socializace je trojího typu a to sice primární, sekundární a terciální. Rozlišuje se podle jednotlivých údobí rozlišených tedy časově a prostředí ve kterých probíhají.
Primární socializace- na náš vývoj a postupné začleňování se a zdárnost tohoto procesu má nejvyšší vliv, protože probíhá v rodině. Během prvních tří let se plně uzavře individualita každého jedince a je velice důležité jaké normy se povedou všípit dětem od rodičů, protože se potom v budoucnosti sice dají měnit, ale poněkud obtížně a považují se tak za stabilní. Docházíme tedy pomalu k tomu, že nemají-li někteří lidé dobře vštípené normy od úplného začátku, což se vzhledem k různým situacím jako jsou výchova v dětském domově, kojenecké ústavy, špatná , nebo zanedbaná výchova ze strany rodičů stává, mohou mít pohled na věci kolem sebe jaksi pokroucený a potom hůře obstát v dalších etapách socializace a mohou se také zcela vymykat tomu, co společnost ode všech vyžaduje a co je pro ni v danou chvíli skutečně dané, normální a atˇ se nám to líbí, nebo ne, přirozené, že se tím většina davově řídí. Nutná je pro toto stadium podle sociálního antropologa Dietera Claessense humanizace probíhající během prvního roku života jedince, který musí dospět k tomu, že důvěřuje svému okolí a je tak schopný začít akceptovat sociální učení svého okolí. Jde tedy o dobré rodinné zázemí, které chtě nechtě předurčuje schopnosti vypořádání se jedince s tou ohromnou masou informací, věcí kolem sebe točících se kolem jakési jednolitosti a pospolitosti.
Sekundární socializace- je už jakýmsi mezistupněm , kdy se člověk za pomoci konfrontace s ostatními ve škole, s vrstevníky, ale stále také v rodině, nebo jakémkoliv prostředí ve kterém tráví jakýkoliv čas připravuje na svou roli ve společnosti, postupně si jí takto vytváří. Probíhá zhruba od třetího roku života.
Terciální socializace- abychom mohli jednou přejímat věci od svého okolí a s těmito skutečnostmi se i jistým způsobem vypořádávat, museli jsme projít předešlými dvěma přípravnými etapami socializace. Terciální stadium se uskutečňuje již vkaždodenním životě dospělého, kdy za neustálé interakce se svým sociálním okolím přijímá člověk podněty, přejímá věci, které se kolem něj dějí a ovlivňují většinu lidí v našem nejbližším, nebo i širším okolí.
Resocializace- znamená začlenění se člověka znovu do společnosti( např. Po delší době, kdy pobýval ve vězení, kdy musí znovu nalézt práci, kontakty s druhými, známé, hodnoty, věci důležité pro život). Druhým možným významem je vnucené, předělané myšlení. Jakási odsocializace, kdy jsme např. Na základě nutnosti přežití v koncentračním táboře donuceni myslet úplně jinak právě proto, abychom celou děsivou situaci zvládli vstřebat. Nutná obrovksá dávka akomodace.
Každý člověk má ve společnosti ve které se pohybuje své místo, nebo-li status. Status jako takový je určený především tím, kolik vydělává peněz, protože to určuje i naše další snahy o to se různými způsoby prosazovat, předurčuje to i to s jakými lidmi se budeme nejspíše stýkat, když zajdu hodně hluboko tak i to o čem přemýšlet, čím se trápit a co rozebírat. Obecně tedy určujet to jak se budeme dále začleňovat do společnosti. Velice úzce souvidí s tímto pjmem další, kterým je askripce. Znamená pčřesně to, že je člověk společností často hodnocen tím, co ho na první pohled převyšuje. Např.: Dítě, které se narodilo Dagmar Havlové bude posuzováno nejprve jako syn, či dcera ex první dámy, tudíž s ním budou všichni jednat jako v rukavičkách a samotná informace mu zvedne náležitě prestiž i respekt od druhých. Jeho schopnostio, možnosti a zkušenosti budou tedy nejprve ponechány stranou. Dělíme ho také podle toho, zda nám byl připsaný, nebo jsme jej získali. Připsaným se rozumí takový status, který jsme si nemohli sami vybrat, ani ho z žádné větší míry sami ovlivnt. Patří sem např. Rodina, pohlaví, barva pleti = soc. Status vrozený, nebo může jít o soc. Status vnucený, kdy jsme odkázáni na nějakou dobu k pobytu v nemocnic, nebo vojenské službe. Oproti tomu všemu je ještě možné brát status z hlediska získání skrze naše působení v konkrétních prostředích, např. Ve škole, v zaměstanání, příslušenství k nějaké pol, straně...
V rámci sociologie je také dobré objasnit a více prohloubit pojem sociální role, který souvisí úzce s již zmíněným pojmem sociálního statusu, protože z něj přímo vychází. Je to očekávaný způsob chování, kdy je skutečně jasná jistá představa toho jak by se měl daný jedinec na základě svého společenského postavení chovat, co přesně dělat. Americký sociolog Goffman řekl, že je život divadlo, protože hrajeme různé role, neustále se tím tak přizpůsobujeme svému okolí a přesně těm situacím, které jsou zrovna prožívány. Dokonce se podvědomě snažíme interpretovat chování druhých a nasazujeme si neustále nové masky podle toho, jaké divadlo se od nás zrovna žádá, zda jde žánrově spíše o komedii, či tragédii a máme předem napsanou hru kladˇáka, nebo sehráváme roli nějakého záporně naladěného člověka. Každá osoba hraje více rolí najednou. Mohou být na sobě nezávislé, když se např. najednou ocitneme v situaci, že jdeme na nákup jakožto studenti a za ruku ještě držíme mladšího sourozence, juemuž jsme v daný okamžik zároveň chůvou. Nebo může jít o více rolí probíhajících spolu souběžně. Např. Otec a manžel v rodině. Může tak dojít až ke konfliktu rolí, což znamená zkřížení očekávání jedné role s jinou. K předejití konfliktu dvou, nebo více rolí by však satčilo mít dobře zpracovanou rolovou dispozici, která nám pomáhá si uvědomovat zda na nějakou roli vůbec sami za sebe máme, protože ne všichni mohou na vše dosáhnout. Např. Intovert by nebyl nejspíše moc dobrým učitelem. Jedinec tedy může přistupovat ke svým rolím třemi zavedenými přístupy. 1.ztotožnění se s ní, 2. Distanc od ní- jedinec pak roli navenek hraje, ale vnitřně se s ní není schopen ztotožnit, 3. Odmítnutí role.
Smai sebe však můžeme podle dalšího známého sociologa Cooleyho poznat pouze skrze sociální zrcadlo, tedy díky mimice, projevům a poszovní druhými.
Sociální patologie a deviace
K tomu, abychom byli schopni posoudit, co je deviací, tedy něčím , co se odlišuje až hodně vymyká normálu, musíme nejprve vědět, co je to to normální na základě čehož teprve posuzujeme všechno kolem nás. Norma je jak už bylo na začátku zmíněno jakési hluboko zavrtávající se pravidlo, které by nám mělo být ideálně vštípené už v první fázi socializace. Je to požadavek na chování člověka, nebo vlastnosti věci, situace, člověka v dané společnosti nejčastěji určené právě k posuzovánípřijatelnosti, nebo neobvyklosti. Normalita je pak dále stav osoby, věci, nebo situace či jakéhokoliv jiného jevu, v němž tento jev odpovídá té normě na základě které je normalita posuzována.
Vrátíme- li se tedy k pojmu deviace, můžeme dospět k závěru, že takovým deviantem, tedy člověkěm porušujícím určitá pravidla a očekávání toho, co je přijatelné a ,,normální“, může být např. I člověk, který hodně cestuje a není schopen se uhnízdit. Takovýto člověk obecně nerespektuje požadavky, které na něj klade společnost skrze určitou normu, nebo celý soubor norem. Je však stále otázkou, co je ještě normální a kde přesně začíná deviace. Ne nadarmo se touto problematikou zabývá také vedle sociologie i psychologie, kriminologie a lékařské vědy. Co jedna kultura může považovat za normální pro jinou může být stejná věc napropstou absurditou až deviací a proto je také velice důležitý již výšeš uvedený proces enkulturace, tedy sžitím s kulturou náležející danému státu, kde lidé žijí a procházejí socializací.
Deviace se dále hodnotí na základě toho od jakých norem se chování lidí odlišuje, zda jde např. O zvyky, obyčeje, nebo hůře zákony. Dále v jaké míře se takovéto ,,jiné“ chování u jedince vyskytuje, zda jde o trvalý, nbeo vyjímečný stav. Podle toho jsou pak i nasazeny určité sankce a podle důležitosti nějakého porušení dané normy pro společnost jako takovou sankce samozřejmě narůstají. Negativní odnoží sociálních deviací se rozumí protispolečenské jednání, které je nejčastěji vyvoláno narušením ekonomických, politických, nebo sociálních zájmů a to ať už záměrným, nebo nezáměrným narušením. Jakožto nejnebezpečnější jevy pro celou společnost jsou brány sociálně patologické jevy, které jsou odměńovány negativními sankcemi a spadá do nich např. Nezaměstnanost, antisemititsmus, xenofobie, prostituce, alkoholismus, drogy, gemblerství, sebevražednost, deviantní subkultury typu skinhads atd.
Teorie původu deviace
1.biologická teorie- jedná se o historicky nejstarší teorii vzniklou v 18.,19.stol., kdy byly kriminální případy lidí určeny na základě tvaru lebky a dědičnosti kriminálních sklonů biologicky, vždy kvůli nějakému konkrétnímu anomálnímu tvaru obličeje, nejrůznějších dispozic těla a podle toho určení, že jde o zaostalého, společnosti si nehledícího až podivně pasivního člověka, který své roztrpčení různými způsoby vrací.
2.psychologická teorie- kriminalita je spojená s určitým typem osobnosti nejčastěji udávaného polde Froyda a jeho teorií sexuálních pudů. Deviantní chování a předpoklady k němu nutné jsou tak určovány ze zkušeností z dětství a vyrovnání se se sebou samým v jednotliových vývojových etapách.
3.sociologická teorie- vychází ze společenských jevů a toho, co se zrovna ve spolenosti odehrává. Rozdíly jsou pak patrné v různých subkulturách, kdy platné normy považované v jedné kultuře mohou být ve většinové kultuře už brány za deviantní.- např. U Romů jsou povoleny a praktikovány násilné tresty za nevěru. Také se budou lišit přestupky proti normám na základě dané příslušnosti k určité vrstvě lidí a tedy mého společenského statusu. Jsem-li v nižsí vrstvě, pak se zmůžu na obyčejnou krádež, jakožto člověk z vyšší vrstvy bych ale mohla zvládnout i korupci, či daňový únik.
4.diferencované přičlenění- lidé nejsou kriminální z důvodu nedostatku přizpůobivosti, ale kvůi tomu, že je společnost rozdělena do mnoha dalších subkultur, které jsou si navzájem deviantními. Člověk pak tedy přejíma normy dané podkultury aby v ní přežil – např. Si nenechá líbit krádež, protože by přišel o svůj společenskuý status a tak je nucen stejné věci, které se mu dějí stejnou měrou i oplácet. Typické pro vrstevnické skupiny.
5.teorie anomie ( Merton)- jedná se o stav beznormosti, kdy se doposud všechny dané normy rozpadají, rozkládají zrácejí svou důležitost a roli v životě daného jedince. Vedou k pocitu prázdnosti a ztráty životních hodnot, nechuti dále žít až k samotné sebevraždě. Anomie může být způsobena válkou, revolucí, nějakým dějem, kdy se zhroutí dosavadní běh společnosti a pouze se čeká co přijde.
6.teorie etiketizace- etiketa= onálepkování,kdy za každý čin, který uděláme dotáváme nějakou nálpeku, která nás dále usměrňuje v životě. Někdo ještě nemusel vůbec nic provést, ale tím,že spáchal nějakou blbůstku a byl označený jako člověk, který roste pro kriminál se už dostává do stavu primární deviace, kdy získal stigma, byl ocejchovaný a to může vést až k sekundární deviacei, kdy se už např. Se samotnou krádeží sám dobrovolně ztotožní, nechce s tím nic dělat a naplní raději nálepku se vším všudy. Začne se tedy chovat přesne podle toho k čemu jej přerurčila již dříve společnost.
Sociální kontrola
Jedná se o určité regule pomáhající nám chovat se tak, abychom splňovali skutečně dané normy společnosti ve které se vyskytujeme. Dělí se na formální a neformální a vnitřní a vnější.
Formální- státní a obecní policie, státní zastupitelství, soudy, vězeńství,
Neformální- rodina, přátelé, sousedé,masová média, veřejné mínění
Vnitřní- policie, soudy, vězeňství, mas. Média
Vnější- seberegulace, svědomí, osobité zvnitřňování, víra
ZDROJE:
- Wikipedie/ internet
- Sokrates- sociální přípravný kurs na vysoké školy
- Dodatek sociologickým pojmům
- Průvodce sociologií a sociologie od Lukáše Urbana
- Starý sešit z kvinty- ZSV
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář